Marie

Sova & Slamák

vždy ráno už nějaký rok jezdím z Týna
do práce na první blok do Temelína
v elektrárně jaderné je třeba občas kůže hroší
jinak jsme v jádru samí dobří hoši
a moje žena Marie kdysi s láskou
dávala šunku, kapie na chléb a máslo
svačinu ani Marii už dneska nemám jistou
to od té doby, co se stala aktivistkou

jak mám chodit z práce včas, furt vysvětluju Máně
když se věčně s kámoškama přivazuješ k bráně
Three Mile Island, Černobyl, oponuje Máňa
říkám: už zase básníš jako Šrámek Fráňa

do práce jako k oslavě nejspíš proto
kdysi jsem dělal v Ostravě, tož vim o tom
cestou nám optimismus vyzařuje z tváří
někteří zpátky ještě více září
a moje žena Marie teď se mnou nespí
že svítím přes žaluzie už venku z cesty
nikdy mi nevěřila, když jsem říkal: zlato
ty vůbec nechápeš, co dokáže atom

jak mám chodit z práce včas...

když menší výbuch nastane a furt se žije
nikomu nic se nestane až na prémie
my za to nemůžem, my to máme v oku
vždycky to pojebou ti z druhého bloku
se mnou se moje Marie občas smíří
na to se vždycky napijem, já trochu hýřím
nad ránem zavírá to fernet, rum a gin fizz
rázem je zelená víc než celý Greenpeace

jak mám chodit z práce včas...

jak mám chodit z práce včas, furt vysvětluju Máně
když se věčně s kámoškama přivazuješ k bráně
Fukušima, Černobyl, oponuje Máňa
říkám: už zase básníš jako Šrámek Fráňa