Folková růže 2013

13.07.2013
 

Tím, čím pro nás kdysi bývala Zahrada, je pro nás dnes Folková růže – oficiálním zahájením letní festivalové sezony, nadto také setkáním s muzikantskými přáteli, které člověk kolikrát nevidí celý rok, a tak se není co divit, že celý festival splyne v jeden velký večírek, tentokrát třídenní. A jelikož jsme si chtěli užít aspoň trochu pohodlí, zajistil Slamák ubytování v hostelu Udírna, což Sova s povděkem kvitoval...

Den první
Základní tábor jsme rozbili na prvním nádvoří na zahrádce Zámecké krčmy. Během následujících tří dnů se „stůl u dvou es“ stal pojmem a vystřídala se u něj spousta muzikantů, žurnalistů, kritiků, moderátorů, pořadatelů, fanoušků a dalších zvláštních i zcela normálních lidí. Po hlavním programu, z něhož jsme občas i něco viděli, jsme se rozhodli zakončit první den spolu s Arnoštem a Montym na Nočníčku v kapli sv. Máří Magdaleny. Po celodenním programu unavený Slamák napřed stál v uličce, pak si sedl mezi diváky, následně na zem ke zvukařům, kde po chvíli natáhl, a jelikož nechtěl rušit chrápáním komorní atmosféru koncertu obou umělců, odešel ještě před koncem do hostelu. Sova na něj poctivě čekal až do konce, a když zjistil, že všichni už odešli a Slamák v kapli není, jal se esemeskovat. Od úvodní: „Jsem ten, kdo nemá klíče,“ se přes další nepublikovatelné sms dostal až k závěrečné: „OK, jedu domů.“ Nikam ovšem neodjel, a vydal se na průzkum nočního Hradce. Hernu, v níž mu chtěli pivo dát pouze v případě, že bude hrát, bez gamblování opustil. Útočiště našel v jakémsi nočním baru s partou rockerů. Když jim vylíčil své trable, oni jeho nezodpovědného kolegu odsoudili a zeptali se nočního turisty, jak se vlastně jeho kapela jmenuje, Sova pohotově odpověděl, že Žamboši, a s dobrým pocitem z toho, že nepoškodil značku Sova & Slamák, vykročil zpět do noci. Po dalších sedmnácti neúspěšných telefonických pokusech se mu podařilo Slamáka vzbudit, a jelikož byl rád, že se konečně dostal do postele, upustil od zamýšleného rozpuštění dua a šel spát. Bylo něco kolem půl sedmé...

Den druhý
Ráno (rozuměj odpoledne) Slamák zajistil druhé klíče od hostelu, aby se noční politováníhodná událost již nemohla opakovat. Sova mu poděkoval, a řekl, aby si oboje klíče Slamák nechal u sebe, jelikož je zodpovědnější než on. Poté oba slezli dolů do Udírny na oběd (rozuměj snídani). Po jídle následoval přesun ke „stolu u dvou es“, odkud jsme si po celé odpoledne a večer odskakovali na vystoupení našich oblíbených kapel a písničkářů. Den skončil tak, jak začal – v Udírně, teda vlastně v lednici, kde už na nás čekali zcela promrzlí kolegové ze šúbyznysu, jak říká Juří Nedavaška. Za barem Slamák narazil na žamboší fanynku, která si právě koupila CD svého nejoblíbenějšího umělce. Zprvu jsme jí navrhli, že se jí podepíšeme do bookletu, ale když dívka bez váhání souhlasila, upustili jsme od toho, neb nám to přišlo příliš snadné. Místo toho jsme začali debatovat o nedostatečné propagaci folkové muziky. Tento problém se Slamák rozhodl vyřešit propagační fotografií Žambochova alba. I s tím dívka souhlasila. Přituhovat začalo, až když se profese fotografa zalíbila také Sovovi, což ovšem ne zcela dobře nesl přítel folkové modelky. To ale fotografa Sovu nevyvedlo z míry, jak je patrné z kompozice jeho snímku...

Den třetí
Po dvou propařených dnech mělo konečně přijít naše vystoupení. Z pohody popolední snídaně na zahrádce hotelu Zlatá husa nás vyrušil telefonát hlavního pořadatele a člena jindřichohradeckých Jen tak tak Pavla Jarčevského, v němž nám oznamoval, že dnešní odpolední blok budeme muset začít my, jelikož původně plánovaná kapela se zdržela někde na cestě. Slamák si neodpustil poznámku o tom, že umělci z Moravy jsou v Jindřichově Hradci pro jistotu už dva dny před koncertem a nějací Čecháčci si dovolí přijet pozdě. Když ale zjistil, že opožděná kapela se jmenuje Lážo Plážo, pochopil, že nemohla přijet načas... Nakonec dorazila v době, kdy jsme se zvučili, a tak jsme jí pódium opět rádi uvolnili. Naše vystoupení popisovat nebudeme, celkem trefně to za nás na svém blogu udělal Karel Janďourek. A nejspíš nebyl sám, komu se naše hraní líbilo, po dvou přídavcích a tradičním přípitku jindřichohradeckým rumem jsme se opět přemístili ke „stolu u dvou es“, abychom si do sytosti vychutnali poslední festivalový den.