Bít do kytar, nebo jen tak brnkat?

Už je to tak v životě lidském – i v tom festivalovém – zařízeno. Zralá dospělost ustupuje dravému mládí a nejspíš si budeme muset zvyknout na to, že dnešní doba mnoho jistot nepřináší a na tradice si zkrátka moc nepotrpí. Šokující zpráva letos přišla z Mohelnice: Dostavník po šestatřiceti letech nebude. A ani Zahradu internetoví „odborníci na vše“ nešetří. Polemiky o tom, zda bude letošní ročník náměšťského festivalu poslední, jsou na denním pořádku.

Pořadatelé festivalů si snaží získat či udržet přízeň návštěvníků také nejroztodivnějšími názvy, a tak se občas ocitáme na pomezí či za vodou, muziku lokáme ze džbánku či žejdlíku, někdy se těšíme na koláč, jindy vezmeme zavděk kostkou cukru. Někteří poutníci si za širák vetknou kvítek růže ze zahrady a dostavníkem přijíždějí na western či připlouvají kocábkou do ústí. Všechna tato folková setkání pak probíhají většinou v létě, o prázdninách, když vyjde slunce, případně v noci...

Druhý červnový víkend jsme hráli na dvou takových akcích. Sobotní 12. ročník Klimkovického kytarobití byl přes svůj název pokojný, klidný a tichý. V neděli jsme se zúčastnili 5. ročníku Hukvaldského brnkotu. Kdysi už jsme tam brnkali, a tak jsme věděli, že nás čeká příjemná komorní akce v nádherném prostředí. Skutečnost naše předpoklady ale zcela předčila. Rekonstrukce Hukvaldského hradu úspěšně pokračuje, takže nádherné prostředí se stává ještě nádhernějším. A na komornost jsme mohli zapomenout nadobro. To, co se organizátorům v čele s písničkářem René Součkem a kastelánem Mirkem Holišem povedlo, nás mile překvapilo. Plný hrad, a to bez nějaké výrazné propagace. Někdy bývá pouhé brnkání víc než bití do kytar...